Základní škola Úšovice

Jana Klečková učí už téměř třicet let v Mariánských Lázních. V loňském školním roce  se díky její podpoře dostala na Open Gate jedenáctiletá Anička. Navzdory složité rodinné situaci zvládla přijímací zkoušky v době, kdy začínala koronavirová pandemie a dostala se na prestižní gymnázium Open Gate.

„Pro nadané děti je nejdůležitější podpora rodičů a pedagogů. Často si nevěří, a to je hrozná škoda. Nechtěla jsem, aby se takový talent jako je Anička, ztratil“ říká Jana Klečková.

Začátkem 90. let jste se hodně věnovala dětem s dyslexií. Co se tenkrát vědělo o poruchách čtení?

Řada učitelů netušila, že dyslexie nesouvisí s inteligencí. Dostávaly se k nám nadané děti, které po první třídě na základce měly velké problémy se čtením a na vysvědčení pětky. Do naší specializované školy pro dyslektiky přicházely natolik psychicky  zdeptané, že potřebovaly dlouhodobou péči odborníků. Trvalo nám několik měsíců, než jsme je dali dohromady.

Před patnácti lety jste učila šikovnou Helenku, která měla problém se čtením. Jak jste jí pomohla?

Helenka vyhrávala nejrůznější olympiády, ale čtení jí nešlo. Brzy se prokázalo, že je to právě kvůli dyslexii. Sestavila jsem pro ni individuální plán a vysvětlovala kolegům, že zkrátka potřebuje jiný přístup než ostatní, a to skutečně zabralo. Absolvovala základní školu s vyznamenáním a dostala se na Pedagogické lyceum v Karlových Varech.

Určitě by to nešlo bez podpory rodiny. Bylo tehdy složité vysvětlit, co jejich dcera potřebuje?

Naštěstí ne, protože Helenčina maminka byla velmi přístupná tomu, co jsem navrhovala, takže jsme vše společně zvládly. Když se pak narodila sestra Anička a později šla do školy, maminka si přála, abych ji učila. Viděla jsem, že má obrovskou chuť jít do všeho, co se ve škole učí. Kromě toho začala pomáhat při nejrůznějších charitativních akcích, už od první třídy se zapojovala a já viděla, že v tomhle směru je dost jiná než ostatní spolužáci, kteří takhle aktivní nebyli. 

A co Aničku bavilo mimo školu?

Zřejmě by si vybrala nejrůznější kroužky, ale rodiče byli v těžké finanční situaci a nemohli si dovolit platit něco navíc. Jediné, co se nakonec podařilo, byl fotbal a později basketbal. Právě sport nakonec rozhodl, že se Anička začala zajímat o Open Gate. Vysvětlila jsem jí, že na téhle škole bude mít nejlepší podmínky nejen pro basketbal, ale celkově pro učení. Anička jela s maminkou do Babic na příjímací zkoušky a když se vrátily, tak byly naprosto nadšené. Ptaly se mě, proč se o téhle úžasné škole tak málo ví. Říkaly, že by se určitě líbila ostatním dětem a rodičům.

Ostatně i vy jste o škole OpenGate dozvěděla spíš shodou náhod?

Při zaměstnání jsem vystudovala obor speciální pedagogika, a ještě výchovné poradenství. Před patnácti lety mě naše paní ředitelka poslala na setkání výchovných poradců do Chebu. Tam byly prezentace nejrůznějších škol a nadací, a byla tam i paní z Nadace manželů Kellnerových. Řekla nám, že Open Gate je skutečně pro každého, kdo je talentovaný a šikovný a rodiče se nemusí bát, že by se tam děti nemohly studovat kvůli vysokému školnému. Nabízela, že nám poradí, jak vyplnit žádosti o stipendium, promítala nám video natočené ve škole Open Gate a dala nám kromě propagačních letáčků i DVD s tímto spotem. Na ten jsme se pak později s Aničkou několikrát dívaly a prohlížely si s celou třídou webové stránky této školy. Všichni byli školou nadšeni.

Taková pomoc se jistě hodila, když jste začala Aničku připravovat na přijímací zkoušky. Jak to probíhalo?

Hned na začátku jsem Aničku povzbudila do všech olympiád, školních soutěží

a  dalších mimoškolních aktivit, protože se k tomu přihlíží u příjímacího řízení. Dostala se do krajského kola logické olympiády a byla tam úspěšná, pak dělala matematickou olympiádu i Pythagoriádu, soutěžila ve floorbalu a v basketbalu získala s dívčím družstvem stříbrnou medaili v kraji, jen o jeden bod jim unikl postup do celostátního kola, což byl pro naši školu historický úspěch. Naše paní ředitelka dala Aničce za všechny tyto aktivity ředitelskou pochvalu a tleskala jí celá třída. To byl myslím jeden z momentů, který ji moc potěšil a povzbudil, aby pokračovala v tom, co dělá.

Do nadějného startu ale zasáhla koronavirová pandemie a přechod na online výuku. Co bylo pro vaši žačku nejtěžší?

Ona moc chtěla pokračovat ve studiu, ale všechno bylo složitější i kvůli tomu, že se její rodiče rozešli a řešili finanční, osobní a zdravotní problémy. Anička neměla notebook ani pořádný mobil s  internetem. Její tatínek bydlel na ubytovně, maminka v garsonce s novým přítelem, podmínky byly hodně náročné, ale nakonec se povedlo zařídit, že se Anička připojovala přes wifi a mobil. Jenže pak její tatínek musel na operaci, Anička se přestěhovala k mamince a ztratila jsem s ní na několik dnů kontakt. Naštěstí se potom podařilo, že maminka měla doma internet, přes den sice chodili všichni do práce, ale Anička se sama připojovala k online výuce a úkoly plnila. Dávala jsem jí práci navíc. Chodila si k nám domů do schránky pro vytištěné cvičné testy z minulých let, poté co se otevřela škola  mohla chodit na konzultace a já jsem ji připravovala na přijímací zkoušky. 

V  červenci jste pro Aničku připravili s celou třídou speciální akci. O co šlo?

Byla to setkání mých žáků, protože jsme se několik měsíců společně neviděli a chtěli jsme se spolu ještě rozloučit. Několik dětí odcházelo na víceletá gymnázia a ostatní šly do šesté třídy , odcházely tedy na druhý stupeň. Ptala jsem se Aničky, co by jí udělalo radost a řekla mi, že má moc ráda plyšové medvídky. Tak jsem jednoho koupila a ušila jsem mu na záda baťůžek,  kam její spolužáci napsali své vzkazy. Řekla jsem jí, ať si je přečte, až jí bude někdy v té nové škole smutno. Její maminka mi psala, že se Anička celý srpen těšila, až se přestěhuje na internát Open Gate a  měla sbaleno několik týdnů před odjezdem. Medvídka samozřejmě také, ale dodržela slib a vzkazy od dětí si zatím nečetla.

Máte zprávy, jak se jí daří po pár týdnech na nové škole?

Maminka Aničky mi telefonovala, že se Anička přihlásila na všechny možné kroužky, ale musely to zredukovat, protože si toho nabrala opravdu hodně. Jsem moc ráda, že se jí daří hlavně v angličtině. Umí perfektně, ale bála se mluvit, naštěstí jí pomohla spolužačka z bilingviní rodiny, která si s ní začala povídat anglicky a prý to zabralo. Jsem si jistá, že když Anička zvládla spoustu překážek v osobním životě ,určitě se popere i se studiem.

Během třicetileté praxe jste poznala spoustu talentovaných dětí. Co se vám osvědčilo při jejich výuce?

Podle mě je důležité, aby kantor dal dětem najevo, že každý by si měl jít za svým snem. A je úplně jedno, jestli je to sport, čtení nebo matematika. Před časem jsme k nám do školy pozvali jednoho našeho absolventa, který hraje hokej v zahraničí. Přišel do třídy a vyprávěl, že tomu dal všechno, aby se mu ten sen splnil. Já dětem od první třídy říkám, že každý je v něčem dobrý a vůbec nezáleží, jestli je to přímo během výuky nebo mimo školu. Všichni žáci dostanou příležitost v něčem vyniknout. Každý rok se naše děti z prvního i z druhého stupně zúčastní různých soutěží. Jednou z nich je  Matematický klokan.  Umožníme jim, aby si všichni mohli vyzkoušet úkoly z matematiky, ale i z logiky. Slyšela jsem, že na jiných školách posílají do soutěže pouze děti, které mají z matematiky jedničky, a to je myslím škoda.

Mluvily jsme o složitých situacích během online výuky. Možná má ale i tohle období i výhody. Někteří pedagogové tvrdí, že se díky tomu dozvěděli mnohem víc o svých žácích?

Všichni se vymlouvají, že byla korona, a proto skoro nic nešlo, ale já to vidím jinak. Někdy se krize musí vzít jako příležitost. I můj syn se vymlouvá, že nemohl dělat zkoušky na vysoké, protože měl míň času, ale je to přesně naopak. Říkám mu: „Anička měla mnohem horší podmínky a zvládla to!“ Ani já jsem na začátku netušila, jak bude výuka fungovat na dálku. Hodně nám pomohla WhatsApp skupina, kterou jsem založila  naší třídu. V ten první den, kdy se děti připojily, si poslaly stovky zpráv. Stýskalo se jim, že si nemohly popovídat. Rodiče mi volali, že děti sedí s mobilem nebo tabletem a pořád sledují zprávy ve skupině, ale já jsem je prosila, aby tomu dali čas a chápali, jak je pro děti ta komunikace důležitá.Další den už jsme si nastavili pravidla, jak budeme při online výuce fungovat. Učíme se na dálku, ale také si povídáme, co je u nich nového, co je trápí. Nebo také třeba, co měli k obědu nebo kdo má doma zvířátko, nebo, co je to pandemie. Díky tomu jsem se o dětech dozvěděla spoustu nového. A vlastně i to, že Anička bydlí na ubytovně a potřebuje ještě víc podpořit než předtím. Jsem moc ráda, že se navzdory všem problémům dostala na vysněnou školu. Přála bych jí, aby navzdory svému osudu se jí splnily všechny její sny, aby byla na škole Open Gate šťastná a spokojená, aby jednou  uplatnila svůj talent, který se opravdu nesmí ztratit.

Na závěr přidám jeden citát : „ Génius je slunce : vidí ho všichni. Talent je diamant, který může zůstat dlouho ve stínu, ale nakonec se vždy najde někdo, kdo si ho všimne.“  Henri  Murger